Výstup na Mangart 2679

Mangart

Mangart. Hora v Julských Alpách. Nádherná Pyramida s vápence, čtvrtá nejvyšší hora Slovinska, která leží na hranicích Itálie a Slovinska. Majestátní, magický kopec, na který vedou dvě ferraty. Italská, lehká. Uvádí se C ale já osobně bych céčko tomu nedal a Slovinská C/D těžší a pro výstup zajímavější. 

Pokud jste milovníky hor a turistiky Mangart je jasná volba i pro méně zdatné. Lehčí, Italskou variantu výstupu zvládne opravdu každý, kdo se nebojí zadýchat se do kopce. Nic technicky složitého, prostě procházka s neskutečně krásnými výhledy takřka na celý národní park a kus Itálie. Počítat se musí jen s větším počtem bloumajících lidí okolo ale je to na pohodu už jen z důvodu omezené kapacity parkoviště v Mangartském sedle, které je regulováno dole u vjezdu za poplatek 5 euro. Druhá, Slovinská varianta je už pro zdatnější a zkušenější s nutností ferratové výbavy, včetně přilby. Padající kamení je pravidlem.

Výstup na Mangárt bych doporučil všem návštěvníkům Slovinska a dokonce i neturistum holdujícím ferratám. Výjezd do sedla autem už je sám o sobě zážitkem, který musíte absolvovat a vidět na vlastní oči to, co vidí vysokohorští turisté a to jen z okénka auta. Po výjezdu do sedla vás kousek od parkoviště potěší bouda, kde si dáte oběd, pivo, nebo jen kávu. 

V tomto článku Vám popíšu obě trasy.

Jezdím do Slovinska již spousty let. Napřed turistika po vodopádech, stezkách. Pak za účelem paraglidingu, to zatím převažuje co do počtu návštěv, většinou do oblasti Tolminu. Až poslední roky za vysokohorskou turistikou. 

Toho léta roku 2022 jsem Slovinsko navštívil třikrát a z toho dvakrát na Mangárt. V článku spojím obě návštěvy v jeden výstup, abych vám přiblížil obě trasy na vrchol. 

Mangartské sedlo

Jako obvykle poslední léta mých cest do Slovinka kempuju v Bovci  camp Polovnik. Camp má vše co je potřeba. Restaurace, čisté wc i sprchy, 10 minut do centra Bovce. Bovec je ideální výchozí bod na všechny směry a aktivity, které Slovinsko nabízí. Rafting, canyoning, vht. Camp je klidný s větší části obsazený vyznavači hor. Ještě se mi nestalo, že by nebylo místo pro obytňák. I kdyby, směr Vršič je asi 5 dalších campů a místo se vždy najde, Upozorňuju, že Campovat mimo Camp, u cesty, je ve Slovinsku zakázáno. Hlídají si to hlavně hlavně v Triglavském parku. 

Večer, u sklenky vína či piva plánujeme následující den. Mangart jasná volba pro začátek pobytu. 

Vstáváme brzy, káva na pohodu a snídaně, nic těžkého. Sedáme do auta a vyrážíme směr Italské hranice Cave del Predil. Asi po 15 minutách klikaté cesty projedeme vesnicí Strmec. Příznačný název, je ve strmém kopci. Pokračujeme asi ještě deset minut až k odbočce do Mangartského sedla. U cedule odbočíme a stoupáme okolo potoka. po chvilce přijíždíme k závoře s chlapíkem, který nás stáhne o 5 euro. Popřejeme si hezkého dne a vyrážíme do kopce. 8km těžký kopec vašemu autu dá hodně zabrat, Za cvrkotu ventilů přijíždíme na hranici lesa a otevírá se úžasné panorama. Nutí vás to zatavit a kochat se. 

Pokračujeme až do sedla na parkoviště vybíráme místo. Wau. Prostě to místo bere dech. Neskutečně krásně barevné hory, které máte jako na dlani. Bílý vápenec, do toho zelené stromy a lehce nažloutlá tráva vykouzlí harmonii, která se vám vryje pod kůži.

Tohle nejde jen tak odbýt. Musíme si dát pauzu u kávy a jen mlčky koukat do dálky na bílé vrcholky těch úžasných hor. Při takovém pohledu si člověk uvědomí, jak moc je maličký. Cítit tu neviditelnou, přesto ohromující energii, která do vás prostupuje až z toho mrazí.

Výstup

Je čas vyrazit. Sebou bereme jen vodu. Jedna láhev pro každého stačí. Počasí je luxusní, jak už v tuhle roční dobu obvykle bývá, sluníčko má sílu, tak pitný režim není radno podceňovat. Batoh na záda a jde se. Pěšinka vede z parkoviště v sedle kolem chaty, kde pokud někdo navštíví jen sedlo, může ochutnat místní speciality z kozích sýrů, nebo jen pivo. Dá se jít po asfaltové cestě ještě kus ale my volíme pěšinu po horské louce. Po 15minutách vystoupáme až k Italské hranici, kde se nám otevírá celé Italské údolí. Ohlížíme se a vidíme, jak se naše auto pomalinku zmenšuje. 

Po dalších 20 minutách přicházíme k rozcestníku. Jedna cesta, Slovinská, ta těžší klasa D, a Italská, lehčí klasa C. Ještě na malou chvíli posedíme, vypijeme trošku vody a soukáme se velmi ochotně do sedáků. Tu Italskou cestu opravdu zvládne i průměrně zdatný turista. lehký chodník jen s jednou složitější pasáží s řetězy ale celkově bych ji C nedal. Ta Slovinská, na kterou se chystáme už vyžaduje trocha zkušeností s ferratou a výbava je samozřejmostí. Obzvlášť helma. Padající kameny a ne jen ty, které uvolní lezci nad váma jsou opravdu nebezpečí, které není radno podceňovat.

Posilnění douškem vody vyrážíme odhodlaní pokořit tuhle horu. 

Kateřina vyráží jako první a je na ní vidět, jak si cestu neskutečně užívá, zatím co já se neustále ohlížím a kochám se tou nádherou. Ferrata vede obrovskou puklinou, která vede prakticky až těsně pod vrchol. Řetězy střídá tu žebřík, tu řetěz a nebo jen kramle zaražené ve skále, po kterých pomalu stoupáme k vrcholu. Cesta obecně je moc dobře jištěná, tak že můžeme se kochat a fotit.

Když je cesta tak parádně zajištěná, lezení jde samo a člověk si to náramně dokáže užít. Ono ve Slovinsku obecně jsou všechny ferraty zajištěny dokonale. Na druhou stranu, nepouští se do složitějších cest lidé bez zkušeností a nebo jde s někým, kdo ty zkušenosti má, jako například v Tatrách, kde jednak cesty jištěné nejsou buď vůbec anebo hodně lajdácky a pouští se do nich i lidé bez základních znalostí pohybu na ferratách. 

Docházíme k vrcholu. Jištění končí a poslední úsek je jen po kamenech.

Docházíme k vrcholu. Velký dřevěný kříž a okolo asi 15 lidí, kteří přišli Italskou cestou. Dotknout se kříže. Katka nás zapíše do knihy, pár fotek a sedáme si opodál na nejkrásnější vyhlídku. Triglav, Pristojnik, to vše máme jako na dlani. Sedíme mlčky a zíráme na tu nádheru. Julské alpy jsou nesmírně okulahodící. Ten pohled uklidňuje. Sedíme mlčky a necháváme se unést tou dechberoucí nádherou. Zná to každý horal po výstupu na jakoukoli zajímavou horu. Práce, straosti, strasti, nic z toho neexistuje. Hlavou se honí jen ten pocit tady a teď. Sedíte dlouhé minuty a cítíte jen tu obrovskou energii, necháváte se unést někam mimo tělo a prostor. Vnímáte jen šumění větru. Neskutečně čistící a regenerační účinky. Já to vnímám jako restart. 

Hodíme do sebe tyčinku a banán a sbíráme se na cestu dolů. Tentokrát po Italském snadném chodníku. Cestou potkáváme spousty schvácených horalů, nicméně odhodlaných vyškrábat se k vrcholu. Bolestí a únavou křivé tváře napovídají, že pro mnohé ani ta Italská strana jim vrchol zadarmo nedá. Sestupujeme rychle a po pár zastávkách na foto docházíme po pěti a půl hodině zase do Mangartského sedla k autu. 

Sjíždíme do kempu a u sklenky piva příjemně unavení na těle ale zcela nabití na duši, diskutujeme o tom, čeho jsme plní. Mangart .