Matterhorn

V tomto článku se s vámi chci podělit o naši úžasnou cestu na jednu z nejkrásnějších hor Evropy Matterhorn.

Příprava, bolest při přípravě a samotná cesta k hoře, plus samotný výstup, pocity a vše, co nás na cestě na vrchol této bájné hory provázelo.

Nápad

Myšlenka na výstup na Matterhorn se zrodila už před mnoha lety. Z prvu to byl sen. Sen o tom, jak stojím u kříže na vrcholu, dívám se z toho vršku do krajiny a nechávám sebou procházet tu magickou energii, kterou tahle hora vyzařuje, Energii, kterou cítíš jen tam a v ten okamžik, kdy se dotkneš kříže. Jsem tady. Dokázal jsem to. 

Fotky, články, vše jsem pečlivě studoval, hltal každý text o hoře. Chce to parťáka. Pro takový výstup potřebuju někoho k sobě. Spolehlivý, odhodlaný, vytrvalý a zapálený parťák co se nebojí výzev a jde do všeho jak se říká po hlavě. Osud mi přál a nějakou shodou náhod se mi do cesty připletla osoba, která jako blesk z čistého nebe splňovala všechny kritéria, ba co víc, daleko přesahovala hranice všeho možného i nemožného. Kateřina, mladá krásná bláznivá, která se nebojí skočit z letadla bez padáku. To, že se stala mou životní partnerkou je na jinou kapitolu. Co říkáš? dáme Matt? To nadšení z tohohle nápadu nebralo konce a já věděl, že sen se může stát skutečností.

Ale příprava a samotný výstup bude děsně bolet. Věděl jsem, že v mém věku už to taková prdel nebude. Joooo začneme hned. Řekla odhodlaně. Tak jo, jdeme do toho.

Příprava

Věděl jsem, že výstup na Matt je nejen fyzicky náročný ale vyžaduje i lezecky technické dovednosti, tudíž naše příprava se skládala jak ze skalního lezení, tak ze spousty výstupů na vrcholy a štíty v Tatrách či Alpách. 

Lezení se věnujeme už nějaký čas a na skalách jsme prakticky každý víkend, šlo jen o to vyzkoušet lezení obtížnosti VI v déčkových botách, poznat a pochopit techniku lezení v této výstroji a posílit psychiku jinak řečeno získat jistotu v těžkých krocích na skále.

Turistika a výstupy na těžší hory a vrcholy měly za cíl zlepšit naši kondici a vypěstovat odolnost v nárčných klimatických podmínkách, jako je sníh, led, vítr, tma. 

Asi nejvíc nám dal výstup na Bradavici, kde v ledu, sněhu, šíleném větru a mlze, kde se úžasně prověřily všechny naše pocity při těžkém výstupu. Hlavně psychická odolnost. 

Věděl jsem, že nechci přípravu podcenit. Všichni ti, kdo se ve vysokohorském terénu pohybují vědí, že příprava je důležitý článek celkového úspěchu. S fyzickou přípravou jde ruku v ruce i ta psychická.

Šlo o to získat silovou a vytrvalostní převahu a chápu, že vždy je možno udělat víc ale s naší přípravou jsme byli spokojení. Při lezení jsme se dostali na úroveň VIII- a do kopce nám to taky šlapalo. Neskutečně jsme se tím bavili a měli radost z našeho posunu. Věřili jsme tomu, že co děláme, děláme správně.

Logistika a plánování

Myšlenka a plán, kudy povede naše cesta byla daná. Půjdeme Italskou Lion grad. Švýcarskou chodí většina a my přece nejsme většina. 

Informace, které jsem získal na sociálních sítích a ne jen tam o tom, kde parkovat, kde nocovat, jak dlouho bude trvat výstup se značně lišily ale určitý obraz mi to dalo. 

Náš základní tábor bude u městečka Breuil Cervinia, kde je camp pro obytná auta a karavany. Náš bod a základní tábor odkud budeme vycházet. 

Další bivak bude na horské chatě Ambruzi. Na stránkách chaty bylo jasně psané, rezervace. Na číslo uvedené v kontaktech jsem poslal přes whatsapp zprávu o tom v kterém termínu a kolik nocí potřebuji zabukovat a čekal dychtivě na odpověď. Cenu za noc uváděli 90 euro i se snídaní s tím, že 50% ceny nutno platit předem. Podotýkám, že rozdíl, mezi Italskou Ambruzi a Švýcarskou Hornlich Hute byl obrovský. Hornlich 180 eček na osobu a noc. 

Odpověděli asi za týden s tím, že berou na vědomí. Už v té době, únoru se mi zdál přístup Italů docela laxní ale asi to tak mají. 

Dalším bodem, který nejde jen tak minout a vynechat je bivak Carrel. Tvl Carrel je zavřený a v rekonstrukci, co budeme dělat? Odtud se vychází na vrchol a čas výstupu zhruba 6 hodin. Budeme muset jít už z Ambruzi a to je nahoru 12 hodin, dáme to? V tomto měla Kateřina úplně jasno ,,Jasně že to dáme, kdybych tam chcípnout měla¨

V dobu, kdy se řešilo vše tohle mě kontaktovala holčina, která se s partou kluků také chystala na Matt a řešila prakticky to samé co my, jen v dřívějším termínu. Super budu mít aktuální a čerstvé informace.

Spolu jsme koordinovali a řešili veškerou problematiku ubytování a výstupu. Vyměňovali poznatky a aktuální události, počasí, aklimatizaci, co mít a nemít. S komunikací s Italama měla ty samé zkušenosti co já, tak že mne to uklidnilo.

O pár měsíců později: Nedali to Kači. část jich došla na Carrla a část to otočila o 400 metrů výš. Počasí. K vůli ledu na cestě. 

Nicméně i pro nezdar téhle expedice mám důležité informace o bivaku Carrel. Na Carrlovi se dá nocovat. Nic, žádná rekonstrukce a je otevřený.

Cesta pod Horu

Dodělávám poslední věci v práci a celý natěšený sedám do auta a valím jak rychle to jen jde domů. Je čtvrtek, spolu s Kateřinou naskládáme veškeré věci, co jsme si týden předem postupně připravovali do auta a vydáváme se směr Itálie. Jedeme na výlet. Je večer a Bobik hltá kilometry. Parťák, který se má starat o to, aby udržoval řidiče v bdělém stavu, usíná asi po 8 minutách jízdy a s úsměvem na rtech čtu její spokojený výraz ve tváři. Vše je v naprostém pořádku. 

Máme opravdu všechno? nezapomněli jsme na něco? co sedáky? mačky? vydrží auto? Uklidňuju se, že všechno je na svém místě a nechávám se unést myšlenkami na náš výstup. Nemůžu uvěřit tomu, že je to tady a opravdu jsme na cestě. Tolik příprav, potu, těšení se. Bylo by smutné, kdyby to něco, cokoli narušilo. 

Rakousko Italské hranice a káva. Káva je nutnost i rituál. 

Pokračujeme směr Miláno a Bobik šlape jak hodinky. Je páteční dopoledne, kocháme se krajinou kolem a cesta parádně ubíhá. Těšíme se. Už tam budem? kolik ještě? Vše okolo nás je nové, zajímavé, vyzívající zastav a kochej se. Tak daleko jsme spolu při svých výletech ještě nebyli. 

Stoupáme vzhůru směr Breuil Cervinio a pozorujeme okolní krajinu a hlavně obzor před sebou. Už je vidět? který to je? Matterhorn z Italské strany nevypadá tak jak ho všichni znají z milionů fotek na všech sítích, odkazech. Tato magická hora není ani nejvyšší horou v okolí Breuil Cervinia. Tou je Monte Rosa 4634 m.n.m kdežto Matterhorn 4478m.n.m. I přesto nejde přehlédnout a po chvíli se na konci doliny pyšně vzpíná jako hrdý obr. To je on, wau. Vidíš ho? Je úžasný. Nemůžeme z něj spustit oči. Je opravdu takový, jaký jsme si představovali že bude. Drsný, studený, přesto fascinující. Mraky okolo vrcholu mu dodávají respekt a něco nám říká, že to nebude procházka růžovou zahradou. Je tak blízko, ono se to opravdu děje.

Parkujeme v kempu. Je plný karavanů a hledáme nějaké místečko kde strávíme následující 4 dny. Kemp, to je silné slovo. Spíš parkoviště kde jediné co je, je tekoucí voda z kohoutku zasazeným ve skále u cesty. Naštěstí nic moc nepotřebujeme, co chybí je wc. Do městečka je to deset minut chůze. Typické horské rekreační městečko plné obchůdků, restaurací a kaváren. Vydáváme se na průzkum a přitom nemůžeme odrhnout oči od vrcholku Matterhornu. Krouží kolem helikoptéry. Vidíš Ambruzzi? Naše zítřejší nocležiště. 

Po procházce městem sedáme u jedné s restaurací na zahrádku a plynulou českoněmeckoanglickoitalskou mluvou objednáváme pivo a pizzu. Oba cítíme to mrazení, tu touhu vydat se hned nahoru. Musím si dát pivo jinak neusnu, jsem nervózní.

Breuil Cervinia je opravdu moc hezké místo. Ty kavárny a hospůdky. V zimní sezoně tady musí být úžasná lyžovačka. 

Vracíme se k autu a chystáme batohy k výstupu. V tu chvíli ještě nevíme, jestli budeme nocovat na Abruzzi a nebo to dáme až na Carrla. Opět slyšíme Helikopréry ale už jsme si tak nějak zvykli. Kontrolujeme výbavu a uleháme aby jsme se na to řádně vyspali. 

Ambruzzi - Carrel

Sobota ráno, ráno jako každé jiné když se chystáme na kopec jen s tím rozdílem, že nevstáváme tak brzy. Jdeme jen na Ambruzzi, zhruba 2h chůze. Nic složitého, zvládl by to každý průměrný turista. Horský chodník klikatící se po úpatí hory, jdoucí okolo vodopádů a horských říček, beze stromů a vegetace. Bereme si lehké boty, vrcholovky připínáme na batoh.

Snídaně, káva, obvyklý rituál. Uvidíme se za tři dny pohladíme Bobíka a vydáváme se směr Ambruzzi.

Pomalu stoupáme nádhernou krajinou okolo vodopádů, kde se krátce osvěžíme což nám přineslo malé komplikace ale o tom později. Ten pohled, kdy vidíme chatu před sebou a ona ne a ne se přibližovat známe z jiných kopců tak nás to nijak nepřekvapuje a kupodivu ani neomezuje v chůzi. 

Konečně po 2 a něco hodinách přicházíme na Ambruzzi

Překvapivě malá horská chata ve výšce 2802.m.n.m. Sedáme venku a kocháme se pohledem do údolí. Jak se cítíš? Jdeme dál na Karla? nebo nocujeme? Ta myšlenka jít dál byla dána tím, že jsme se cítili opravdu báječně, počasí bylo jako ze žurnálu a i předpověď hlásala parádní podmínky. ,,Jdeme dál¨ Znělo to dost sebejistě a rozhodně tak, že nebylo co řešit. U obsluhy jsem jen oznámil že si na pokoj dáme boty a objednal sladký dortík a nějaké pití. 

Vydáváme se po krátkém občerstvení úzkou pěšinou směrem k Liongrad. Amruzzi opravdu je zajímavé místo které stojí za návštěvu ale co by jsme tu celý den dělali? 

Carrel

Stoupáme po znatelné pěšině nalevo od Matterhornu. Našim cílem je Carrel. Malý bivak ve výšce 3830 m.n.m. Z něj se konají veškeré útoky na vrchol, zhruba 650 výškových metrů. 

Z Ambruzzi na Karla nás čeká 1032 výškových, což není žádná hrůza a za pěkného počasí je to na pohodu za nějakých 6 hodin. Nemáme rezervaci, jelikož podle průvodce je Carrel v rekonstrukci tudíž neobyvatelný. Nicméně víme, že nocovat se tam dá. Přinejhorším přespíme venku. no co. 

Postupujeme pomalu ale vytrvale přitom se kocháme okolím, které je prostě úžasné. Ty výhledy. Užíváme si každý krok, hltáme každý výškový metr. Nečekal jsem že to bude tak na pohodu. Po hodině chůze pod sněhovou plotnou doplňujeme vodu a lehce něco sníme. Voda. To bude jeden z problémů, se kterým se budeme muset nějak vyrovnat. Dřív, nebo později dojde a budeme muset tenhle problém řešit. Zatím to není problém. 

Postupujeme docela rychle a kupodivu únava nijak nepřichází. Na cestě od auta už jsme více jak šest hodin a ještě dvě nás čekají. Jak se cítíš zlato? co nohy? /,, hůř se mi dýchá ale pohoda¨ Další hodina, další výškové metry. terén začíná být techničtější a mírně nás zpomaluje. Blížíme se k plotně pod chatou. Asi nejtěžší dnešní úsek. ,,Jdu první budu to tahat'' Z Kateřiny je cítit energie zatímco mne začíná mírně bolet hlava. Málo piju. 

Cesta je jištěna silným lanem. Dojišťujeme se prusíky. Únava už je znát do toho moje bolest hlavy, už to chci mít za sebou a být na chatě. Ta vidina postele je čím dál živější. Přijdu na chatu a padnu jako mrtvola. / makej, ještě kousek poslední délka. Už vidím Karla. Energie jakou mne Kateřina a můj parťák žene nahoru je neskutečná. Sbírám poslední síly překonat tu šílenou bolest a postupuju nahoru k chatě jako stroj. Kousek pod chatou se scházíme a spolu jdeme k chatě. Kam jdeš? pojď tudy. / Ty mne necháš jít pod hajzl? / jak mám vědět že je tam hajzl. Sem už podrážděný, chci postel, je jedno jakou, je jedno kde, hlavně si lehnout. Ta bolest je nesnesitelná, 8 hodin šlapání a lezení je znát. Přicházíme na chatu je mi jedno co dělá nebo říká Kateřina lehám na první postel, která je volná a v tu chvíli mne chytla neskutečná zimnice. Ne jen šílená bolest hlavy ale i třes mnou cloumaly neskutečnou silou. V jeden moment jsem měl dojem, že mi hlava praskne.

Hypotermie. mám hypotermii. Cítím jak semnou někdo třese. Vstávej nerozumím Italsky a oni něco chtějí. Spolu s Kateřinou u mne stojí dva hromotluci a snaží se mi vysvětlit, že tu nemám co dělat. 

Dam se rychle dohromady a konečně při smyslech se dovídám, že pokud tu chceme strávit noc, musíme zaplatit 100 euro. Neochotně platím požadovanou sumu a stěhujeme se o dvě patra výše na nejhornější bydla. Tvl tady je husto a horko. Nevíděla si kam sem dal čelovku? Další problém. Nemám čelovku. Bez čelovky se na vrchol dostat nedá. Vím že naposled byla tam kde jsem padl po příchodu na chatu. Nespím, jsem nervózní a vidina vrcholu Matterhornu se pomalu rozplývá ve tmě. Každou půlhodinu lezu dolů z postele a znovu a znovu prohledávám batoh a vše kde by mohla být. Horko pod střechou nám vaří krev v těle ale přebijí to aroma z horských bot, ponožek a zpocených trik, které se jako na potvoru drží hlavně u stropu. 

Byl to přesně ten odér, po kterém Kateřina básnila a toužila celý rok. 

3:00 Zvoní budík velící k výstupu. Bolest hlavy ustoupila ale nervozita naopak stoupla. Kači nemám čelovku, prostě jsem ji nenašel, půjdeme dolů, spi dál. Otáčím se na druhý bok a snažím se rezignovaně usnout. 

Zase se potvrdilo jak úžasný je můj parťák. Je tohle ona? Nic mi neudělalo v tu chvíli větší radost. Kdyby bylo potřeba tak Kateřina si tu čelovku snad vymyslí, ukradne, koupí, prostě sežene. Ona ji našla.

Vstáváme a chystáme se na výstup na vrchol. Proto tu jsme, proto jsme vše absolvovali až sem. 

La Corda della Sveglia

Doplníme vodu z velkého hrnce do kterého se hromadí voda z ledu a sněhu, něco málo posnídáme a vyrážíme do tmy směrem k první délce. Hned nad chatou cítím z Kateřiny strach tahat po tmě v neznámém terénu první délku. Až nahoře jsem zjistil jak dobrá to byla volba. Klasická V-VI obtížnost jen se silným lanem jako pojistka u vršku s převisem. Můžeš, jistím Volám dolů a dobírám lano a cítím jak se Kateřina drápe ke mne. Volala sem na tebe, přišla jsem o rukavici, spadla. Nedá se nic dělat jdeme dál, teď už ji nenajdeme. Bylo by divné, kdyby za celý výstup nic neztratila. Napřed brýle u vodopádu teď rukavice. Až později se ukázalo, že ztracená rukavice byla dost fatálním problémem v postupu na vrchol. V té chvíli jsem prostě viděl jen ten vrchol a nemyslel na problémy, které ztrátou rukavice můžou nastat a taky že později nastaly.

Les Ecritures Mauvais Pas

Pokračujeme dál za svitu čelovek. Před i za sebou vidíme světélka jak se lezci snaží pohybovat k vrcholu. Jdeme pomalu. terén je dost složitý, střídá se chodecký úsek s úsekem, kde musíme vylézt na malou stěnku, zatím bez jištění jen navázáni na lano obtížnosti III - IV. Tento úsek se mi zdá na pohodu. Trasa se mírně kloní vpravo od hřebínku a postupuje šikmo doprava.

Ohlížím se. Jsi v pohodě? Kateřina bezeslov naznačuje že je vše ok. Není to v pohodě..Kačce ta noc vyloženě nesedla sakra. Vůbec se nemůže rozejít říkám si v duchu pro sebe. 

Dáme jednu délku a sednem volám na ni a ona mi naznačuje, že ano. Cítím se fyzicky líp než včera. Je to divné, protože většinou to bývá naopak, kdy já chcípám a Kačka tahá. 

La Gran Corda

Tady pod tou stěnou sedneme a napijeme se. Přišli jsme k úseku, kde je natažené ocelové lano jako na ferratě. Bylo nutné se odvázat a používat ferratové jištění. Sedáme a Kateřina do sebe tlačí energetickou tyčinku. Teď budeš tahat? Ptám se a o jejím stavu se radši neodvažuju zmiňovat. Vím, že pokud do ní budu šít na tomto místě zbytečnýma otázkama bude to jen horší. 

Mezi tím, co se občerstvujeme nás dochází pár. Očividně vůdce a klientka. Postupují neskutečnou rychlostí. Respektive on. Ona za ním vlaje jako kus hadru a je na ní vidět jak bojuje a že je daleko za hranící toho, co může. Prostě mrtvá. Táhne ji bez odpočinku ferratovým úsekem kdy mu málem 4X spadla do lana.

Kači jdeme, ze spodu se blíží další ať máme na tento úsek klid. Zvedáme se a Kačka se cvaká k lanu a pomalu leze nahoru. Čekám, abych ji nesahal do lana a měla tak klid na svůj výstup. Přecvakává jištění a já jdu do prvního úseku ze šesti. Těžký výstup, lano není moc pevné tak se jen jistím a lezu po skále.

4 úsek. Cvakám a chci pokračovat a v tom najednou cítím jak mne lano vytahuje od stěny kdy málem padám. Kurva bacha. Kači sedni někde a dávej bacha pod náma kreténi. Ohlížím se a pode mnou vidím dva páry, opět vůdce/klient. Ženou se nahoru jak smyslu zbavení, nehledě na to, jestli je někdo na laně nebo ne. Dávej sakra pozor. Říkám mu když nás míjí. Scusa. Odvětí a jako buldozér leze dál a táhne klienta na laně, který funí jak lokomotiva a nevydá ani hlásku. 

Tak to bylo o fous říkám Kačce a dokončujeme tento úsek. 

Opět úsek, kde nemusíme být jištění, jen mezi sebou máme lano, jako pupeční šňůru a postupujeme strmě vzhůru. Míjí nás první ze tří párů, který nás předbíhal, tentokrát směrem dolů. Nedali to, říkal sem že tu holku užene. Postupujeme relativně snadným úsekem a mírně traverzujeme směrem k hraně hory.

La Cravetta

Přesouváme se na hranu a otvírá se nádherná scenérie Švýcarska. Kocháme se výhledem na část Zermattu. Na chvíli se zastavíme ale ne zase dlouho, neboť v tomto úseku začíná místy sníh a led. Docela fouká volám na Kateřinu zvýšeným hlasem aby mne slyšela a pomalu se rozcházím dál. 

Už je světlo. Slunce už vyšlo, jen vycházelo z druhé strany hory tak pro naše oči skryté. 

Tím jak fouká je pocitová teplota dost nízko ale to nám nemusí vadit. Za chvíli začne svítit i na nás a zase bude fajnově otáčím se směrem ke Kateřině abych ji vyčaroval úsměv na tváři. 

Co jsem viděl se mi ani trošku nelíbilo, Stála ztuhle jako socha. Očividně ji byla zima. Ani moje rukavice, které jsem ji dal pod ferratovým úsekem nepomáhaly. Pojď, 15 minut a jsme na plošině kde už svítí, tam se zahřejeme. Snažím se ji pobídnout, protože tady na tom ledovém větru se nemůžeme zdržovat dlouho. 

Je zvláštní, že s přibývající výškou a časem stráveným na hoře se cítím lépe a lépe. Únava nějak nepřichází, jen zrychlený dech. 

Pouštím Kačku před sebe a pomalu vystupujeme na plošinu Pic Tyndall  4241m.n.m.

Pic Tyndall

Plošina Pic Tyndall, Rovný, asi 100 metrů dlouhý úsek k posledním dvěma délkám ve výšce 4241 metrů.

Tam je vrchol. Vidíš ho? Krásně je vidět kříž. Tyhle slova jakoby Kateřinu polily živou vodou a znovu jsem uviděl tu jiskru v její tváři. 

Teď už to dáme, na horu tak hodina. Sedáme na sluníčkem vyhřátý kámen a kocháme se pohledem na Breuvil Cervínia. Vidíš? Tam máme auto. Zvedám ruku a ukazuju směrem do údolí, které máme jako na dlani.

Čeká nás poslední dva ostré úseky, možná nejtěžší na celé cestě, tak si před tím malinko odfoukneme, doplníme energii. Stejně se pod nástupem tvoří fronta, tak se tam přece nebudeme tlačit.

V tomto úseku se na malém prostoru míjí ti co jdou nahoru s těmi, co už jdou dolů. 

Rozbalujeme batohy, Taháme tyčinky, čokoládu, lovecký salám, k tomu dobrý nápoj, taková malá horská hostina těsně pod vrcholem Matterhornu. 

Neuvěřili by jste, jak chutná malá svačinka na tomto úžasném místě. 

Zdržujeme se na tomto sluncem vyhřátém místě asi 40 minut. 

Jdeme? Ponoukám Kačku k pohybu. 

Házíme batohy na záda, vážeme se k sobě lanem a odpočinutí pokračujeme směrem k patě poslední délky.

Jakoby politi živou vodou a stoupajícím adrenalinem z toho, že se blíží náš vysněný vrchol, se blížíme ke skále.  

Col Félicité

Přicházíme k patě délky Col Félicité, kde už ti co tam čekali, až se uvolní cesta, stoupají nějakých 20 metrů nad námi. Cesta obtížnosti IV-V docela ostrý výstup jištěný ocelovým lanem. S únavou nejen v nohách a batohy na zádech je tento výstup dost nebezpečný. 

Kači dávej bacha, je vše OK? 

Jasně že je, jdeme už to máme kousíček.

Naše odhodlání nemůže nic zastavit. Adrenalin je na maximu, srdce mi tluče jako o závod. 

Kateřina nastupuje jako první a pomalu postupuje nahoru, jištěná odsedkou k ocelovému lanu. Já čekám, až odleze přes první kramli, kterou je lano přichyceno ke skále abych ji nesahal do lana a jdu za ní. 

Ti nad náma jdou dost pomalu a vypadají docela unaveně. Volá na mne Kateřina

Dávej hlavně bacha a nikam se nežeň.

Jsme u 5 délky lana a já opět čekám až se Kačka posune. Koukám na horu a v tu chvílí vidím něco, co už nikdy v životě nechci vidět.

Kurva bacha!!!!! Ke stěně, přitiskni se ke stěně!!!! Křičím ze všech sil, jenže pozdě. 

Velký kámen jako pěst v tu chvíli dopadá na helmu Kateřiny. Ta rána musela být slyšet až dole. Další, menší prosvištěly okolo mne a z ohromným rachotem se sypaly dolů z hory. 

Jak utichl zvuk padajících kamenů zvedám hlavu, abych zkontroloval co se vlastně stalo. 

Kateřina visela bezvládně na odsedce, nějakých 10 metrů nademnou bez známek života. Ten úsek k ní jsem dal sprintem. Žije! Co je ti? trefilo tě to? Hned při pohledu na její hlavu mi bylo jasné, že tato otázka byla zbytečná. Na helmě byla znatelná díra od kamene, který některý z neopatrných lezců nad náma uvolnil. 

Můžeš se hýbat? Byla zjevně silně otřesená a nohy jako z tvarohu nebyly schopny fungovat. Narovnal sem ji a připnul další smyčkou tak, aby byla v pohodlné poloze.

Musím ji odsud dostat dolu pod stěnu. Pomalu ji spustím na laně dolů a spěchám  ní. V tu chvíli už přichází víc k sobě a něco mi mumlá. Beru ji pod paži a snažím se ji odvézt dál od nebezpečného místa. Je úplně mimo. Posadím ji a prohlížím její zranění. Lehký otřes mozku hádám a poraněná ruka ze které ji tekla krev. Snažím se ji zahřát, vytahuji termofolii a balím ji do ní. 

Jak jsi na tom?? Po půl hodině bylo jasné, že to dobré nebude a že sen o vrcholu odlétl v podobě velkého kamene někam do údolí. 

Volám vrtuli!! Bylo jasné, že dolů po svých se Kačka jen těžko dostane a v téhle výšce 4350m.n.m zůstat dlouho nemůžeme. Už tak bolavá hlava od výšky a ještě rána šutrem, ubývající voda a výhled 5 hodinového sestupu na Carrel s bolavou rukou a dalších 6 hodin na Ambruzi do bezpečí je prostě v tomto stavu nereálné. Kači volám vrtulník. Bez jakýchkoli okolků jen přikývla a v tu chvíli bylo jasné, že náš výstup končí. Vrtulník jsem viděl startovat už v době, kdy jsem ještě mluvil s operátorkou o zdravotním stavu mého parťáka.

Už letí. Pohladil jsem ji po zádech a já v ten moment ucítil ohromnou úlevu. Vše bude v pohodě, jsme živí a tahle hora tady bude stát ještě minimálně dva roky, něž se sem zase dostaneme. 

Za zvuku větru a hlasu vrtulníku, který se k nám blížil jsem se naposled ještě postavil, otočil se směrem k vrcholu a s neskrývaným dojetím se dlouze zadíval směrem nahoru.

Tak blízko jsme byli. Prakticky nadosah. 

Tak příště. Zavírám oči a loučím se. Ani na vteřinu mne nenapadlo nechat parťáka čekat na místě a ten kousek tam ke kříži doběhnout vyfotit se a vrátit se k ní. Ne!!! Šli jsme do toho spolu a pokud tam máme vystoupit, tak jen spolu. Nebylo by to fér. Už tak to byl úspěch že jsme se dostali až sem. Na horách to tak prostě chodí, že se otočíš těsně pod vrcholem hory, o jejímž vrcholu sníš celý život. Je to osud a já to tak beru. Věřím, že kdyby ten den nám bylo souzeno vystoupit na vrchol, tak tam jsme. 

Ověřili jsme si, že fyzicky na to máme, že se dokážeme připravit na výstup na takovou horu.

Dávám znamení záchranářům a věnuji všechnu svou energii na to, abych Kačku a svého úžasného parťáka dostal dolů do bezpečí.

Závěr

Co vlastně v těch horách kde je jen fyzická bolest hledáme? 

Pokora. Můžeš mít natrénováno kolik chceš a přesto nezáleží na tobě, jestli dosáhneš na vrchol. Hora se rozhodne, jestli tě k sobě pustí, nebo ne. Ty se jen můžeš pokusit.

Limity. Posouváš své hranice a poznáváš své limity i za hranice svých možností. Zjistíš, že tvé možnosti jít dál jsou daleko za hranicí toho, o čem si myslíš že je tvůj strop.

Klid duše. V horách neexistuje nic jiného než ty a ten okamžik. Žádná práce starosti a shon, láska ani nenávist. Jen touha pokračovat a jít do toho znovu a znovu.

Bez chyb není posun. Každý nezdar nás posune zase o krok dál, každá chyba nás poučí a posune blíž k našemu vysněnému vrcholu.  

Je to už půl roku a už spřádáme plány, kdy se na to úžasné místo zase vrátíme a pokud osud dá, tak snad vrchol. Už víme jak a na co si dát pozor, které místo nám dalo zabrat a čemu se vyhnout. Každopádně Matterhorn je naše srdce. Není zadarmo!!!!

TOM A KATEŘINA